Václav Hrabě. Předčasně zesnulý básník stále přitahuje mladé čtenáře.

Herec Divadla na Vinohradech Jiří Žák má široké pole zájmů. Kromě hraní se zabývá překládáním, tvorbou televizních pořadů, publicistikou i psaním knih o Francii, divadle a hercích (Marais, Funes, Belmondo). Nyní si troufl na životopis tragicky zesnulého básníka a jazzového hudebníka Václava Hraběte, jenž by se letos dožil sedmdesáti let.

Beatnik z vesnice
Václav Hrabě, přiřazovaný k tuzemským beatnikům, prožil dětství ve vesničce Lochovice u Hořovic. Otec byl železničním dělníkem, matka pracovala jako pomocná síla v zemědělství. Skromnými poměry vysvětluje životopisec sociální, ba levicový tón některých Hrabětových básní. Své venkovanství či jakousi vnitřní čistotu si podle pamětníků v sobě tvůrce nesl i později, když se stal lvem pražských kaváren a klubů, kde se dokonce setkal i s guruem beat generation Allenem Ginsbergem.

Jakkoli je Hrabětovo literární beatnictví sporné, jednu vášeň s americkými kolegy skutečně sdílel - jazz a blues. Naučil se slušně na klarinet a saxofon a dotáhl to až do Reduty a Lucerny. A co víc, muzikantský cit pro rytmus a frázování dokázal vtělit i do své poezie. První básně otiskl na vojně, během níž se stačil oženit, zplodit syna a krátce nato rozvést. Nic z toho se podle životopisce nepromítlo do jeho jinak osobně laděných veršů. S tím však nelze souhlasit, neboť jisté náznaky můžeme vyčíst dokonce i z Hrabětovy erbovní Variace na renesanční téma: "Láska je bolest z probuzení / a horké ruce hvězd / které ti sypou oknem do vězení / květiny ze svatebních cest."

Básníkův čas se naplnil v březnu 1965. V necelých pětadvaceti letech zemřel na otravu oxidem uhelnatým z plynové trouby, kterou si v mrazivé noci přitápěl. Podle všeho šlo o nešťastnou náhodu, nikoli o sebevraždu. Na menší český mýtus, jejž přiživovala i přezíravost normalizační literární kritiky a ediční politiky, to však bohatě stačilo.

Danny Smiřický jsem já
Téměř půlstoletí po Hrabětově smrti nechává životopisec Jiří Žák promlouvat zejména pamětníky: básníkovy přátele, lásky, učitele, spolužáky či umělecké souputníky. Sám se snaží zpřítomnit dobovou atmosféru. Vciťuje se do protagonisty, přimýšlí si detaily, z kronikářského tónu co chvíli přechází do přítomného času, aby oživil příběh, neboť tak svou rekapitulaci pojal.

Občas se autor nevyhne divadelnímu patosu - "Jaký byl svět za plaňkovým plotem dětství?" -, občas ve své pečlivosti zahltí čtenáře podrobnostmi. Tedy, pokud ho zrovna nezajímá, že si Václav Hrabě na hořovickém gymnáziu vytáhl při maturitě z matematiky otázky Objem a povrch kvádru a Mocniny, jejichž exponenty jsou iracionální čísla.

Ačkoli je kniha zaměřena na básníkův životaběh, mimoděk se dozvíme i něco o jeho literární tvorbě. Nepříliš známý je kupříkladu silný inspirativní vliv díla Jiřího Šotoly, o němž psal Václav Hrabě závěrečnou práci na pedagogické fakultě, i básníkovo téměř ztotožnění se s postavou Dannyho ze Škvoreckého Zbabělců. Litovat můžeme též Hrabětovy jediné, bohužel zřejmě nadobro ztracené divadelní hry.

Básník mladých
Naopak známá a příznačná je historka o básníkově posmrtně vydané malonákladové sbírce, již pražský knihkupec vystavil za výlohou obchodu a každý den v ní otočil jednu stránku, aby si mladí lidé srocující se na chodníku mohli básně postupně opsat. "V Hrabětových básních je prostě iniciální energie, zmocňování se světa poprvé," vysvětluje Rudolf Matys, proč Václav Hrabě fascinuje zejména mladé čtenáře.

Žákova kniha není ničím převratná a nijak výrazně neposouvá vnímání básníkova díla, přesto ji můžeme přivítat. V dnešní záplavě recyklovaných životopisných kompilací, které vzniknou za týden pomocí internetu a metody Ctrl-C/Ctrl-V, představuje řemeslně solidní a poctivou práci.

Jiří Žák, 12 taktů pro Václava Hraběte
XYZ, Praha 2010, 262 stran

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY

Jan Nejedlý, 24. srpna 2010