Pádem se odrazíš

Písničkář a skladatel, divadelní a filmový herec, spisovatel, dramaturg, cestovatel a neúnavný organizátor kulturních akcí VÁCLAV KOUBEK (55) se svou zarputilostí po celý život vysmívá škarohlídům opakujícím lidovou moudrost Devatero řemesel - desátá bída.

Koubek jako ikona české alternativní scény dobře ví, že múzy vás posednou, ať jste nahoře, nebo dole, a že bídou je jen neumět jít za svými představami. Vyhýbá se masovosti ve všech oblastech tvorby a už dlouho je principálem velmi svérázného cirkusu. Po republice od roku 2002 spolupořádá pod názvem Hudební sklepy vystoupení písničkářů, kočuje jako zpěvák a harmonikář, pořádá divadelní a pohádkové happeningy u zámku Červená Lhota a letní hudební a vůbec umělecké víkendy Vesnického klubu v Chotěmicích u Soběslavi. Minulý měsíc vydal novou desku Avé a v květnu mu vyšla kniha pábitelských historek nazvaná Trpké povídky. Deska je o niternosti a potřebě lásky, povídky můžeme číst jako moderní českou bláznovskou literaturu. Smích očišťuje

Ve své nové knize Trpké povídky, která je opět kombinací prózy a poezie, si ze sebe zase pěkně střílíte a bavíte čtenáře až k výbuchům smíchu, ovšem docela tu žehráte na svoje dětství. Měl jste to opravdu tak složité?

Rozvod matky a její frustrace se přenášely na mne. Přišel rok 1968 a s ním poroba mých rodičů, kteří byli nuceni odejít do dělnických povolání. Diskriminace, již jsem zažíval, když jsem nesměl studovat ani cestovat a musel unikat vojně, ve mně vytvořila neúctu k mé zemi a autoritám. Došel jsem si ke všemu vlastní nezávislou cestou a dodnes jdu proti všeobecnému rozumu intuicí. Stal jsem se hospodským smíškem.

V historce Krize líčíte, jak jste byl pozván do Broumova, kam jste pro úsporná opatření musel vyrazit rozpadající se karosou a kde jste zahrál pro dva posluchače. Tohle je pro vás krize?

Krize je zbabělost, nedostatek sebedůvěry, vůle a představivosti. Krize je výzva, ale především podnět změnit stereotyp a vlastní pád. V jedné písni zpívám "pádem se odrazíš".

Na předchozích nahrávkách jste hodně spolupracoval s kapelou. Jak je to teď na Avé?

CD Avé je zhudebněnou poezií podpořenou skvělými hudebníky a aranžéry. Dal jsem do té desky celou svou duši i všechny prostředky. Písně zůstaly křehké a citlivé a jsem s nimi velmi spokojený. Opět si uvědomuju, že dnes je třeba dělat v týmu a na vše nahlížet z vícera stran. Avé je o lásce - všichni ji hledáme a o nic jiného tu nejde. Podařilo se mi spojení hitmakera, kytaristy Honzy Ponocného, rebela a mága na bicí Pavla Fajta, přicházejícího z alternativní scény, a undergroundového hráče Jardy Jeřábka, jehož saxofon pohladí i nažene husí kůži.

Na desce jsou vesměs milostné písně s až erotickými texty, i ten Jeřábkův saxofon je znepokojující a lehce vzrušivý. Jaký je váš vztah k erotice?

Erotika je tou energií, jež nás osvobozuje. Eros je bytostný a přirozený. Einsteinovu teorii E=mc2 si vykládám tak, že energii, kterou potřebujeme k životu, získáme, jen pokud hmotu, potažmo sebe, uvedeme do pohybu s druhým partnerem.

Hodně důležitá je v rámci alba postava Abraháma. I píseň titulní, Avé, je ztvárněním poučení plynoucího z Abrahámova příběhu.

Abrahámem jsem chtěl začít celou desku. Vycházel jsem z kabaly a jakési struktury stromu od země k bohům, od tmy ke světlu, od tónu k hudbě. Od prvního zasažení k lásce, nadhledu a k vědomí, že to má smysl, jen pokud si dva něco ušlechtilého navzájem předávají. Že i lpění na někom či něčem, co vyčpí, přináší jen bolest.

Pracujete také jako Agentura Václav Koubek, dramaturg, organizátor akcí a hudebních sklepů - jak se dneska pěkně říká, jako "animátor". Ze kterých svých počinů máte největší radost?

Radost mám, dotáhnu-li projekt do konce a strhnu-li pro něj své okolí. Vše si organizuju sám, někdy jsem lavinou a někdy louží. Úspěch i malér stojí jen a jen na odhadu lidí. A taky na čase, který mi, když se protáhne, požere investice. Jsou to kolikrát hořké zkušenosti; je ve mně ještě zbytek idealismu předešlé generace. Kompromisy přicházejí samy a myslím, že není dobré jimi cokoli začínat. Je fakt, že svým činům často nestačím. Ale pro co se natáhneme, a nikoli ohneme, tím rosteme, že?

Ve vesnickém klubu jste s jedním z vašich přátel založili Společnost, která vykupuje deprese. To jsme na tom tak špatně?

Myslím si, že bez bohů a poezie bude stále více lidí nemocných. Že doba vede k paranoii. Že cesta materiálna je již vyčerpána. Podívejte se na veřejnoprávní televizi a její umělé seriály; příběhy šustící papírem a školní rutinou. Veřejnoprávní média z nás tvoří nesvéprávné tupce. A tak roste počet lidí bez představivosti. Braňme se.

VÁCLAV KOUBEK (55) vystudoval Vysokou školu strojní. Pracoval pro televizi jako asistent střihu, u filmu jako asistent režie, prošel řadou divadel. Sólově nebo s kapelou natočil devět alb, vydal zpěvník svých písní a několik povídkových knih a hrál ve filmech jako Keď hviezdy boli červené, Cesta pustým lesem, Co chytneš v žitě nebo Čert ví proč.

Hana Lundiaková, REFLEX

22. července 2010