Nezáleží na ničem

 "Je to těžké litovat někoho, komu je to jedno," stěžuje si Blair, jedna z hlavních postav v románu Breta Eastona Ellise Míň než nula. "Na čem ti záleží? Z čeho máš radost?" Osmnáctiletý Clay má s Blair spíš jen jakýsi "roztroušený" vztah.
Odpovídá otráveně: "Na ničem. Z ničeho nemám radost. Nic nemám rád." O chvíli později dodává: "Nechci, aby mi na něčem záleželo. Když mi na něčem záleží, tak je to jenom horší." Estetické už dávno není jen to, co je krásné; a americká zlatá mládež je všechno jen ne zlatá. Právě ve stínu těchto dvou postřehů jako by Ellis před pětadvaceti lety napsal svou prvotinu Míň než nula. Ve skutečnosti to však od tehdy jednadvacetiletého autora byla spíš instinktivní záležitost. Psala se první polovina 80. let, většina alternativních životních stylů, které zplodily předchozí dekády, dávno vyčpěla.
Frontálně vítězila marihuana, kokain a heroin.
Potomci bohatých rodičů často mezi kariérou a revoltou volili třetí cestu: letargický hédonismus.
Nechtějí se už k ničemu přidávat, ale nechtějí ani proti ničemu bojovat.
Bret Easton Ellis, autor skandálního Amerického psycha, je rozpoznatelný už zde - přinejmenším podle světa, který popisuje. Jedna party za druhou, promiskuita jako norma, drogy jako základovka každého večera, na niž už lze naplácat jakkoli divokou kombinaci barev. A perverze jako nejhlubší stín, který snad přece jen ještě svědčí o tom, že někde existuje morálka.
Alespoň autor sám sebe - pro mnohé překvapivě a podobně jako jiný zapisovatel zkaženosti Michel Houellebecq - za moralistu označuje.
Ellisova prvotina popisuje krátké období horkých kalifornských Vánoc. Osmnáctiletý Clay se na svátky vrací domů do Los Angeles, kde se setkává s rodinou a přáteli. Musí se rozhodnout, zda pokračovat ve vztahu s Blair, mezitím naváže několik jednorázových sexuálních vztahů s různými muži a ženami. Pokouší se obnovit přátelství s Julianem, který zabředl do dluhů a snaží se z nich vymanit tím, že se prodává.
Jinak si Ellis dává záležet, aby se v jeho knize příliš nic nedělo a postavy působily zcela nespecifi cky. Jeho autorským záměrem je, aby voda stála a stránku za stránkou zatuchala.
Muriel si nitrožilně aplikuje heroin a ostatní účastníci party ji zaujatě fotí. Na jiném večírku všichni sledují snuff , ale brutální pornografi e nikoho nepohoršuje a nejspíš ani nevzrušuje.
Všem je jim to všechno jedno. Koneckonců, meze často překročili už jejich rodiče.
Při čtení Ellisovy prvotiny si člověk uvědomí, že nihilismus intelektuálního střihu je velmi dynamický a vlastně podnětný. Ellis jde o krok dál: zlatá mládež v jeho knize, která sviští po Sunset Boulevardu tam a zpět, sleduje MTV a hraje videohry, zdaleka netvrdí, že nic nemá smysl.
Netvrdí totiž vůbec nic, vyjma každodenních banalit. Mezilidské situace mizejí před očima, jako by pod každou z nich byl kanál, jímž protečou kamsi do zatuchlé tmy, dialogy se rozpadají do nesmyslných nebo zcela mechanických sentencí. Ellisovi se s minimálními prostředky podařilo vytvořit nikoli silnou atmosféru, ale působivé vakuum. Po ulicích L. A. vane prázdnota, vybírá popelnice, hledí ze zrcátek, z nichž krásní mladí lidé sjíždějí lajny koksu. Autor pochopitelně nemoralizuje, pouze zobrazuje; ale samotné zobrazení je názor. Tomuto zobrazení se přizpůsobuje vše, Ellis se vzdává vtipů, stylistických kudrlinek, potlačuje psaní jako estetický akt. Míň než nula je syrová, nekašírovaná próza, jež zachycuje život, který ztratil opodstatnění.

BRET EASTON ELLIS: MÍŇ NEŽ NULA
Přeložil Petr Mikeš, XYZ, 240 stran

JAN NĚMEC
Autor je spisovatel a redaktor měsíčníku Host.

26. července 2010, RESPEKT