Opožděné blues pro Václava Hraběte

        Muselo uplynout skoro půl století, než se milovníci kultovních knížek Stop-time a Horečka dočkali první ucelené biografie svého oblíbeného básníka. Kniha Jiřího Žáka 12 taktů pro Václava Hraběte patří k těm, které v člověku vyvolávají protichůdné pocity. Především je tu ona nepochopitelná, a přece tak častá proměna normálního venkovského kluka v kultovní osobnost, stále znovu ovlivňující každou novou generaci.

            Lochovice u Berouna, odkud Hrabě pocházel, mají se svým rodákem leccos společného. Na první pohled nenápadné, do sebe uzavřené místo; stačí se však pozorněji rozhlédnout a dojde nám, že tu pod povrchem tluče jakési další, tajemné srdce. Kraj starých Keltů, pouze tušených, avšak neviděných mohyl a hradišť, v náruči posvátných vrchů v čele s bájným Plešivcem. Těžko říci, zde tato atmosféra rodícímu se poetovi imponovala, avšak schopnost tiše se soustředit a užívat si samotu (přestože uměl být velice společenský) pro něj podle vzpomínek jeho přátel byly typické.

            A to je další věc, která člověka čtoucího Žákovu knížku okamžitě napadne: osobnost považovaná přes čtyřicet let za mýtus, a tudíž (i díky absenci významnějších životopisných zdrojů) vytržená z reálného kontextu, se náhle vrací do původních kulis své existence a my s údivem zjišťujeme, že šlo o sympatického společníka s mnoha kamarády a známými, kteří dodnes chodí v rytmu jeho veršů po Praze a není nic lehčího, než je vyzpovídat. Na „Vaška“ vzpomínají jeho spolužáci z „peďáku“ i studenti z Košíř, kde učil. Popravdě je dost neuvěřitelné, že se někdo jejich výpovědmi nezabýval už mnohem dřív. Že bychom se nechtěli zbavovat jediné beatnické legendy, kterou u nás máme?

Nutno říci (a současníci Hraběte to v knize potvrzují), že přiřazovat tohoto autora k příslušníkům americké beat generation tak úplně nejde. Sice se setkal s Ginsbergem a udělal s ním rozhovor, ale civilním tónem a jazzovým podtónem svých textů více připomíná básníky harlemské renesance, kteří při psaní v duchu slyšeli jam session. Když si měl Hrabě zvolit téma vysokoškolské práce, vybral si Jiřího Šotolu. Kdyby žil v San Francisku, možná by se rozhodl psát o Kennethu Rexrothovi.

             Po příchodu z venkova do města se Václav Hrabě změnil. Někteří tvrdí, že i lidsky, určitě však jako autor. Najednou, bez varování, se stal hotovým básníkem, který všechno podstatné napsal do svých dvaceti let. Poprvé publikoval roku 1962 a v tom období se také včlenil do bohémského prostředí kolem kavárny Viola. Nebýt osudného 5. března 1965, kdy se ve svém podkrovním kamrlíku na Jánském vršku otrávil plynem, mohl mít Josef Škvorecký důstojný protipól v oblasti poezie a čeští básníci by museli přeskakovat mnohem vyšší laťku.

            A propos: jistěže se Hraběte ujal Mišík s Kováříkem, jistěže každý zná Variaci na renesanční téma a za nic by neodnesl do antikvariátu desku Pár tónů, které přebývají. Ale v literárních kruzích se Václav Hrabě dočkal uznání mnohem později, což je v přímém rozporu s množstvím umělců i obyčejných (především mladých) lidí, které ovlivnil a dál ovlivňuje. I z toho důvodu bude zapotřebí ještě dalších knih o tomto fenoménu. Žákova biografie má úlohu beranidla, které rozrazilo dlouho zamčené dveře. Rozhodně však není definitivní, stejně jako není definitivní (rozuměj uzavřený) vliv Hraběte na českou kulturu.

Jiří Žák: 12 taktů pro Václava Hraběte, XYZ, Praha 2010, 261 str.

Michal Bystrov

LIDOVÉ NOVINY, 3. září 2010